Slunce již nikdy nevyjde
Once
is enough, trial is alone.
Grace fall into us.
All through the night,
father I crawled.
Sun of my soul be revealed.
Walking amongst the stones
from the sky,
feeling their rhythm wash over me.
Stál jsem tam a jen to pozoroval.
Mocný soudce máchl kladivem, lhůta uplynula. Setmělo se, černé nebe zakrylo všechny hvězdy i Měsíc.
Stál jsem tam a jen pozoroval. Jak se z černých útrob zničeného nebe plazí ohně, malá oranžová světélka, jak se plazí k zemi.
A já tam jen stál a pozoroval.
Jak se duše všeho živého zjevují, jak vylézají na povrch, jak se z odvážných stávají zbabělci, jak se z velkých slov stávají malá uplakaná písmenka.
Jak všichni vycházejí ven, jak všechno vychází ven a nerozhodnými krůčky jde naproti těm kamenům. Z nebe.
Jen jsem tam stál a cítil jejich rytmus, jak mě omývá, jak mě hladí a jak z mého těla vytahuje veškeré sluneční paprsky mého života.
Stál jsem tam jako socha z mramoru, tak překvapivě prázdný, lehký, nicotný. A proti mně se plazily červené a oranžové kamínky, padaly z nebes jako drahokamy z utržené šňůrky.
Jen jsem tam stál.
Obřad podivného boha války.
Všechno ničil, živé; ukládal mne do mrazivého spánku, ukládal mne do své náruče.
Jenom jsem tam stál a sledoval, jak kněží tohoto boha zvedají paže k černému nebi, které krvácelo z mnoha ran, červená a oranžová krev skapávala na mou tvář, na naše tváře, jenom jsem tam stál a nechal se unášet rytmem padajících kamenů. Kamenů z nebes.
Vztáhl jsem k nebi ruce, prsty jsem se natahoval po černých mračnech, nechával se ovívat větrem a listovím, poslouchal tiché šumění ptačích křídel, jen jsem tam stál a čekal, až se řeka, nad níž jsem se tyčil ve své velikosti mramorové sochy, naplní ohněm a strachem.
Toto je řeka, v níž plane náš život, náš strach, do níž kanou naše slzy, v níž se topí naše zčernalé duše, toto je náš poslední výdech, než upadneme ve věčné zapomnění vlastního nebytí, toto je poslední chvíle, kdy si můžeme uvědomit vlastní existenci a toto je konečně ta chvíle, kdy šílený bůh chaosu a války udeří na naše životy.
Bylo na tebe ukázáno, nevidíš?
Bylo na tebe ukázano, nevidíš?
Vztáhni ruce a modli se, poslouchej z posledních sil šumění ptačích per v listoví, naposledy se nadechni a sleduj to černé nebe, které rozřízly ohnivé šípy z nebes, vztáhni ruce a dýchej, naposledy, nech se unášet řekami strachu, které jsi chtěl přeplavat, však plav! Nemůžeš přejít na druhou stranu, uvědom si svou vlastní tíhu a jen stůj a sleduj to nebe, které jsi zakrvácel vlastní rukou, otevři dlaně a chytej do nich rubíny z kamení a ohně, otevři oči a vnoř je do oranžové černoty padajícího kamení.
Stůj a poslouchej…
Rite of this waring god.
Destructive, alive, frees you now.
Rivers of fear, don't you know?
Vigil
of faith stills you now.
You've been shown over and over,
don't you know?
You've been shown over and over,
don't you know?
Jen jsem tam stál a poslouchal tu hudbu smrti.
Mocný soudce máchl kladivem, lhůta je ukončena, již ji neprodlouží.
A nebe nade mnou krvácelo, sypalo mi do náruče oheň a kamení, padaly mi do vlasů, očí, nosu, úst, naposledy jsem dýchal, stál jsem na okraji zídky nad řekou plnou prázdných duší a ohně a strachu, v němž se všechny ty sluncem ovíněné bytosti topily, vztahovaly ke mně ruce a já k nim, topil jsem se s nimi, ale dýchal jsem, oči zavřené, dlaně rozevřené, pálilo mě v nich.
Padaly mi do nich kameny. Z nebes.
A já tam stál a jen to pozoroval.
Jak padají kameny z nebes.
Neurosis, Stones from the Sky
(A Sun That Never Sets, 2001)
© Chemist, 2008
Re: Nethar
(Chemist, 27. 3. 2008 0:10)