Převozník
Ptáš se mě, synu, co jsem? Kým jsem? Že mi nevěříš, že jsem pouhým převozníkem přes tohle bohy zapomenuté jezero?
Zeptej se mě spíš, kým jsem byl kdysi.
Že to chceš slyšet? Chceš slyšet můj příběh? Dobrá.
Haha, rozumím, žádnou pohádku. Dobrá, povím ti svůj příběh.
Lovil jsem. Koho? Lidi, skřety, stínokožce, draky. Co si vzpomeneš. Narodil jsem se v malé rybářské vísce na kraji Chladného moře. Můj otec lovil velryby, já lovil velryby, všichni jsme tam lovili velryby. Dokud v mých šestnácti letech nepřipluli piráti a nepozabíjeli všechny muže ve vsi a neukradli naše peníze, náš tuk, naše ženy. V ten den, kdy se to stalo, jsem s otcem připravoval sítě na menší ryby, kterými jsme se živili. Naše chatrč stála hned za přístavním molem, u nějž kotvily bárky. Naše, našich sousedů, našich přátel.
Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy se z moře vynořil náhodně vystřelený šíp a ohnivou čarou proťal nebe stejně, jako proklál otcův krk. Otec se svalil na zem, zachroptěl a zemřel. Stál jsem nad jeho tělem a popadl mě vztek. Strach a vztek.
Válečníci tomu říkají berserk. Válečné šílenství, které ti dá do paží sílu a rychlost, jakou si nedovedeš představit, dokud berserk sám nezažiješ. Sotva přistála první loď, zaútočil jsem na prvního piráta obyčejnou harpunou, proklál mu hruď, sebral jeho tupou šavli a vrhl se na dalšího.
Byl jsem rychlý jako smrt. Kosil jsem piráty, jako kosí žnec obilí. Během berserku však nevnímáš hrozbu, jsi jako šílenec, co se nebojí smrti. A ta si pro mne přišla. Kopí mi prostřelilo záda a projelo mezi žebry hned pod srdcem. Padl jsem na molo a umíral.
A když se bohové konečně rozhodli, že mě ušetří cesty do podzemského ráje, otevřel jsem oči a viděl, že moje tělo volá po vlastní krvi, v níž jsem ležel. Vyškrábal jsem se na kolena a spatřil svou vesnici v plamenech, mrtvé muže zapletené do vlastních sítí nebo ležících v blátě s hlavami několik stop od těla.
Plakal jsem. Ach, jak jsem plakal.
Všechno jsem ztratil. Otce, matku, bratra, sestry, svou lásku.
Krvácející a zpola na hranici podzemského ráje jsem prosil bohy, vlekl jsem se cestou od vsi k dalekému městu, kam jsme prodávali po obchodnících své ryby. Vždy k nám jednou do týdne zajeli obchodníci s vozy a nakoupili od nás ryby, aby je dráže prodali právě na trhu ve městě.
Když mi došly poslední zbytky sil, padl jsem na prašnou cestu a zavřel oči.
A když jsem je znovu otevřel, ležel jsem na měkké posteli v temné místnosti. Škvírami mezi okenicemi dovnitř pronikalo měsíční světlo, olizovalo mne svými paprsky. Zvedl jsem se na lokty a prudce dýchal. Pot mi stékal po čele, hrudi i končetinách.
Byl jsem nahý a ležel jsem pod kožešinou.
Po několika okamžicích, kdy jsem sbíral své chabé svaly, abych mohl vstát, jsem se odhodlal shodit nohy na podlahu. Byla z chladných kamenných dlaždic.
Dovlekl jsem se ke dveřím, pod nimiž prosvítalo ohnivé světlo.
Sáhl jsem po klice, abych si otevřel, když vtom mne opustily síly a já padl. Pamatuji si, že jsem pak jen cítil pevný stisk velkých dlaní, které mne dovlekly zpět na postel.
Ptáš se, kdo byl můj tajemný zachránce?
Nevím. Nejspíš to byl jeden z obchodníků, ale ten dům, kde jsem se probudil, patřil vdově po nedávno zemřelém veliteli městské posádky.
Ano, máš pravdu.
Pečovala o mne a já se uzdravoval. Ztratil jsem spousty sil a trvalo dlouhé týdny, než jsem byl schopný se sám projít po zahradách ctěné paní.
Byla to sotva třicetiletá rusovláska s pihami po celém obličeji, jemně se rýsujícími vrásky kolem očí a unavenýma rukama, které musely být zvyklé na těžkou práci.
Učila mě číst a psát.
A já se uzdravoval a v duchu hledal možnost, jak se živit. Vrátit se do vsi k řemeslu, které jediné jsem uměl, jsem nechtěl.
Skončit jako úředník, neb jsem uměl psát a poté i počítat, jsem také nechtěl. Měl jsem příliš neposednou povahu.
„Trénuj mě v lukostřelbě,“ řekl jsem jednoho dne Loaně, jak se paní jmenovala. Luk totiž jako jedinou zbraň pro ženy dovolovala tehdejší etika. A Loana mě trénovala.
Strávil jsem v jejím domě šest měsíců, kdy jsem se naučil střílet z luku. Myslím, že ve mně probudila jakýsi cit, jako cítíš k matce. Také mohla být mojí matkou, bylo mi šestnáct, jí skoro třicet, ale ona mě měla ráda trochu jinak. Více.
Jako svého milence.
Ano, tušíš správně. Loana mě naučila všemu. Já se samozřejmě nebránil.
Ale když jsem jednou ležel vedle ní a ona spala, cítil jsem z jejího dechu šumění, takové to šumění, které uslyšíš, když budu spát já. Je to šelest stáří.
To ráno jsem odešel a nenechal jí ani zprávu. S lukem v ruce a tětivou smotanou v koženém váčku jsem se vydal na trh. Ranní slunko krvácelo na nový den, ale obchodníci již stavěli své stánky a já k jednomu z nich přistoupil.
„Co je?“ zeptal se a já mu řekl, že bych chtěl nastoupit do jeho karavany, kterou nepochybně měl.
„Co umíš?“
„Střílet z luku.“
Díval se na mě. Já na něj. Nakonec se usmál, chytil mě za rameno a levačkou mávl někam směrem k městské bráně. Spatřil jsem vysokého statného muže s krátkým jednoručním mečem v kožené pochvě s opaskem vystlaným kovovými proužky.
„To je Wetrein, velitel mé karavany. Wetreine, vezmi ho k sobě a vysvětli mu vše potřebné.“
A tak jsem se stal obchodníkem.
I když…
Wetrein byl dezertér, prchl ze Samnijské armády, když zabil svého velitele.
Samnium? Aha. To je země za mořem, země obklopená horami, oceánem a nepřáteli. Tamější lidé o sobě tvrdí, že plodí nejlepší válečníky, ač od dob Werzhynových nebo Ateolových se Samnium propadá do bahna vlastní vyspělosti.
Wetrein mě trénoval v boji, neb jsem byl příliš mladý na obchodování. Tři roky jsem putoval s jeho karavanou od města k městu, každý měsíc jsme začínali nový okruh. Těch okruhů bylo osm, takže jsme se stále vlastně točili v kruzích okolo města.
Wetrein mi vysvětlil spousty věcí a já je pochopil. Proč měl jednoruční meč, proč jeho muži, kteří jeli spolu s obchodníky, měli tytéž meče a velké štíty. Těch ozbrojenců bylo šest, se mnou jich bylo sedm, ale štít jsem nikdy neměl. Protože jsem střílel z luku.
„Víš, že existují dračí luky?“ zeptal se mě Wetrein a já pokrčil rameny.
„Prý je umí natáhnout jen vyvolení válečníci,“ řekl mi a já znovu pokrčil rameny.
Wetrein zemřel, když mi bylo devatenáct. Zemřel v nevěstinci na prsou vášnivé děvky.
Krásná smrt, to ano. Ale jestli mě budeš přerušovat, nedopovím ti svůj příběh vůbec. Tak mlč a sleduj jezero a poslouchej.
Odešel jsem a potloukal se mezi městy, nechával se najímat jako příležitostný hošánek pro všechno. Utři tohle, ukliď támhleto, zabij támhletoho.
Ano, zabíjet. Po roce všelijakého potloukání jsem přišel na to, že smrtí se uživíš nejlíp. Začínal jsem přijímat různé zakázky a plnil je. Zpočátku to bylo složité, protože jsem o zabíjení na zakázku nevěděl nic. Stát se nájemným vrahem vyžaduje víc než jen meč a dýku.
Bylo mi jednadvacet, když jsem to pochopil.
Sám jsem se stal totiž obětí jednoho vraha. Jmenoval Ervain a byl nejlepší mezi vrahy. Nedbal pradávného pravidla, že vrah vraha nezabije, prostě přijal zakázku a šel ji splnit. Měl malou skládací kuš, jejíž šipky namáčel v jedu.
Zabil mě. Ano, myslím, že mě zabil.
Jeho šipka mi pronikla přímo do srdce a bohové přede mnou opět otevřeli bránu do podsvětí. Teď už jsem ale nemohl čekat ráj.
„Jsem tvá smrt,“ řekl mi Ervain do obličeje, když jsem se svíjel v poslední křeči. Pak odešel.
Ale i tentokrát se bohové slitovali a zachránili mě. Jed byl z jednoho hada, který kdysi uštkl mého otce, když byl mladý a mou matku ještě ani neznal. Léčitel jej tehdy otravy zbavil, takže táta byl již imunní. A něco mi předal.
Probudil jsem se na ulici v prachu zimního večera. A věděl jsem, že jsem nezemřel; věděl jsem také, že se pomstím. Za všechno. Ervain se stal v mých očích viníkem všeho, dokonce i vyvraždění mé vsi.
Popadlo mě šílenství podobné tomu, jaké jsem zažil tehdy na molu. Ale teď jsem jel kontroloval vlastní vůlí. Začal trénink.
Přijímal jsem nové zakázky pod
novým jménem, s vyholenou hlavou jsem procházel temnými stíny a učil se,
jak se loví lidé. A netrvalo dlouho, než jsem se naučil vše potřebné. Luk a
krátký meč se staly mými druhy, spal jsem s nimi, jedl jsem s nimi,
souložil jsem s nimi. Ano, i to. Tedy, rozumíš, když jsem souložil s ženou, měl jsem zbraně na dosah ruky.
Putoval jsem od města k městu a nenápadně tahal z hostinských informace o Ervainovi. Samozřejmě jsem pouze slýchával historky, jak jakýsi vrah zabil osm osobních ochránců nějakého rytíře, kde se to stalo, jak se to stalo. A dával jsem si dohromady o Ervainovi informace.
Více než rok poté, co jsem se s Ervainem setkal poprvé, jsem se s ním střetl podruhé. Jeho obličej bych poznal i mezi tisíci, jeho hlas mezi miliony, jeho pach se stal stopou, za kterou jsem se v městečku Roohrwyn táhl jako vychytralý vlk.
A pak, v bordelu, jsem zaútočil. Když ležel na umaštěné holce se světlými vlasy a drobnými prsy, jsem k němu přistoupil a přesným řezem jsem mu přeťal tepnu na stehně. Otočil se, krev z něj sálala jako víno z právě otevřeného sudu. Viděl jsem mu v očích poznání. A vědomí, že zemře.
„Jsem tvá smrt,“ prskl jsem mu do obličeje a jedinou mocnou ranou mu odsekl hlavu od těla. Jako kus dřeva se svalil na vřískající holku, kterou jsem umlčel ranou jílce do hlavy. Pak jsem se prosekal ven.
A pádil na vlastních nohou k moři, kde jsem nabral první obchodní loď a jako výpomocná síla jsem plul přes Chladné moře.
Ano, máš pravdu, do Samnia.
Luk jsem nechal na pevnině, abych nebyl podezřelý, takže jakmile jsem vstoupil na samnijské pobřeží, vydal jsem se hledat lovce, který by mi ukázal, jak vyrobit nejlepší luk.
Stal jsem se lovcem.
Lovil jsem zvěř. Lovil jsem stínokožce.
Ano, jsou to obludy s ocelovou kůží. Povídají se báje, že byli neporazitelní, dokud Ateolos Pěšák neobjevil jejich slabinu.
Potloukal jsem se severním územím Samnia, v té době okupovaným Seveřany, a lovil Stínokožce. Jejich kůže se dobře prodávala, Samnijci ji kupovali po tuctech, aby vyzbrojili své muže do boje proti Seveřanům.
Nechával jsem se najímat oběma vojsky. Měl jsem zabít támhletoho, tohohle, tamtoho. Nezáleželo mi na tom. Sbíral jsem jen peněžní odměny a užíval si života tajemného lovce s kápí a dlouhým lukem.
A pak povstal v srdci Samnia další hrdina, Roc or Ulhen, mladý válečník s dvěma krátkými meči, postavil se do čela armády a vytáhl na sever. A tím dnem, kdy porazil poslední zbytky nepřátelské armády, jsem přišel o práci. Samnijci po mě šli, Erethijci byli daleko na západě v posledních pevnostech, které jim dohodou zanechal Ateolos Pěšák, když je rozdrtil v několika bitvách. A tak jsem se vydal do Erethie a vyměnil luk znovu za dvě krátké dýky. A lovil jsem.
Byl jsem v Erethii třetím rokem, když za mnou přišel lovec skřetů z dalekého jihu, jestli nepojedu s ním.
„Proč?“ zeptal jsem se.
„Slyšel jsem o tobě, Stínolovče,“ řekl a zdůraznil mé přízvisko.
Přikývl jsem a vyrazil s ním na jih. Pluli jsme podél pobřeží až k jihu, až k ústí drobné říčky Wereny, na jejímž prameni se prý narodil Pěšák. Tam jsme zakotvili, nabrali poslední zásoby a vydali se po pobřeží dál na jih. Minuli jsme písečné duny pouště od jižních hranic Samnia, přepluli podél úzkého pruhu pevniny až k vysokým skalnatým horám. Na jejich vršcích se třpytil sníh, byl to první sníh, který jsem za roky svého života na tamějším kontinentu spatřil.
„Támhle žijí, jejich sekery se na tebe těší,“ usmál se můj průvodce.
Dva roky jsem se potuloval se svým průvodcem horami, lovil skřety, naučil se vnímat jejich pach, naučil jsem se s nimi bojovat, naučil jsem se mezi nimi plížit a krást jejich trofeje. Naučil jsem se stahovat je z kůže. A brát jim srdce.
Můj meč rudl jejich krví den co den, mé dýky den co den stahovaly jejich kůži.
Vydrž, už tam budeme, poutníče.
Ano, máš pravdu. Vydělal jsem velké peníze.
„Víš, že existují dračí luky?“ zeptal se mě Irelos, můj průvodce, který mě naučil lovit skřety.
„Vím.“
„Dokáží ho natáhnout jen vyvolení válečníci.“
„Vím,“ odpověděl jsem mu.
„Chceš to zkusit?“
Zíral jsem na něj jako malý kluk, ač mi ve vlasech již rašilo stáří.
Irelos se usmál. „Možná sto mil odsud je ledová jeskyně, žije v ní jeden z draků. Víš, kolik peněz bychom měli, kdybychom ho skolili?“
Nikdy jsem draka neviděl, nevěděl jsem, jak vypadá. A taky jsem to takhle řekl Irelovi.
„Buď v klidu,“ usmál se lovec skřetů a já se podivil, kolik vrásek v obličeji má.
„K čemu tedy ten dračí luk?“ zeptal jsem se.
„Jak jinak by ses k němu chtěl přiblížit?“ odpověděl mi otázkou a já pokrčil rameny.
Vydali jsme se na cestu. Vesnici od vesnice jsme kráčeli blátem a sněhem, brodili se dál a dál směrem k malé lovecké kolonii v lesích, z níž vycházeli na lov skřetů a jiné havěti ti nejlepší lovci, o kterých jsi mohl kdy slyšet.
Jeden z nich měl dračí luk. Byl sestaven ze směsi bukového, dubového a jasanového dřeva a dračích kostí. Jestli se chceš zeptat, jak, to ti nepovím. Sám to nevím.
Ten lovec se jmenoval Tunder, bylo mu už skoro šedesát, ale sílu na napnutí toho jedinečného luku měl stále.
„Kdo natáhne můj luk, může si ho vzít. Už jsem moc starý na lov,“ hlásal rozklepaným písmem na tabulce před svou chatrčí. Vlezl jsem dovnitř, poklonil se mu a s hlavou sklopenou se mu představil.
„Vítej v mém domě, Stínolovče,“ odpověděl mi. Seděl za stolem a zrovna jedl jakousi kašovitou směs. Když se na mě usmál, pochopil jsem, proč jí zrovna tu kaši. Téměř bezzubá ústa se na mě usmívala zkaženým dechem.
„Neváhej a přistup k luku, je opřenej támhle vo stěnu,“ vybídl mě a já na nic nečekal. Přistoupil jsem ke skládanému dračímu luku, jako posvátný artefakt všech bohů jsem ho uchopil do svých velkých dlaní a s úctou si jej prohlížel.
Zoubek na očko na tětivu vybízel k pohlazení.
„Tětiva je ve váčku,“ řekl Tunder, aniž by zvedl hlavu od svého pokrmu.
Bázlivě jsem sáhl po váčku visícím na hřebíku těsně vedle místa, kde stál luk, nyní pohodlně opřený v mé dlani. Jako by luk byl mou součástí, mým ztraceným bratrem.
Vymotal jsem tětivu z váčku, podržel ji v prstech a jemně ji hnětl. Už teď jsem věděl, že luk nenatáhnu. Že to nezvládnu.
„Jen směle do toho,“ rozesmál se Tunder, stále s hlavou v misce s kaší, jakoby cítil můj strach. „Jestli chceš radu, dám ti ji. Všechno je to v tvé hlavě.“
A víc mi neřekl.
Sehnul jsem se, navlékl tětivu do prvního zoubku. Tětivu jsem podržel mezi zuby, luk mezi nohama. Protáhl jsem si ruce a záda a pak se pustil do předem prohraného souboje.
Kdepak, synu, nenatáhl jsem ho.
Tunder se smál.
A já si v tu chvíli, kdy prskal kaši okolo sebe, uvědomil, že já nikdy neprohrávám. Kolenem jsem se opřel do luku, levačkou jej přidržoval, pravačka se pomalu sunula k druhému zoubku.
A pak najednou tětiva zapadla na svoje místo, luk se zvláštně prohnul, Tunder se přestal smát a mně se z čela spustil pot. Na ten okamžik nikdy nezapomenu. Luk se v mých rukách schovával před svým bývalým majitelem, který ke mně jen přistoupil a uchopil mě za ramena.
„A teď jdi lovit draky,“ řekl mi a já ho poslechl.
Vydrž, už tam budeme. Vidím břeh. Mezitím ti stihnu dovyprávět svůj příběh, chlapče, nebuď netrpělivý, sám bys měl vědět, že trpělivostí získáš nejvíce.
Lovil jsem draky. Bylo jich sedm, mnohem více jsem jich nechal žít. Proč, ptáš se? Vydal jsem se zabít toho draka v ledové jeskyni, byla to stará dračice s trojicí zubů, zbylých sedm ji vytrhl čas. Plivala po mě ohnivé koule, ale Irelos mě předem varoval, že moc daleko nedostřelí. A proto jsem měl dračí luk. Jeho síla je něco, co si nedokážeš představit, synku, pokud z něj nevystřelíš. Šíp se nesl vzdáleností jako pták nebem, proletěl dračici krkem, další tucet se jí jako jehly švadlen zabodl do prsou, tři šípy do hlavy.
Dračice klesla k zemi, než naposledy vydechla, upřela na mě velké černé oči a prosila mě. Cítil jsem, že se mnou mluví, že mne prosí. V koutu jeskyně totiž stálo velké černé vejce, z nějž se zanedlouho vyklube dračí děcko.
Irelos, který šel se mnou, navrhoval rozmlátit i to vejce, také se již na to chystal, ale zastavil jsem ho. Otočil se ke mně, jeho meč se zastavil těsně před mýma očima. V těch jeho plál chtíč a touha po zlatu.
Během okamžiku se ale změnily. Objevilo se v nich překvapení a strach, neb má dýka mu proťala břišní dutinu, z níž se na ledovou zem vyvalila střeva. Nechal jsem Irela zemřít a vydal se k vejci. Bylo velké jako sud vína, svěsil jsem luk a uschoval jej do koženého pouzdra, tětivu do váčku, který jsem připnul k opasku. Vzal jsem to velké vejce na ramena a odnesl ho do bezpečí. Cítil jsem z něj tlukot dračího srdce. Putoval jsem horami a kopci, než jsem objevil další dračí doupě.
Drak ucítil, že nesu jednoho z jeho rodu. Z nozder mu stoupal dým, ale neútočil. Položil jsem vejce před jeho tlapy a odešel.
Lovil jsem draky, ano, ale lepší otázkou by bylo, kdyby ses zeptal, jaké.
Staré skomírající draky bez potomků.
Nemocné. Jejich šupiny, krev a drápy se prodávaly stejně dobře.
Už jsme tu, synku.
Aha, chceš ještě vědět, proč jsem se vrátil sem?
Řeknu ti to takhle: Někde zestárnout a zemřít musím. Tady jsem neznámý, mám zlato na to, abych mohl zemřít v klidu. Nemám ale rodinu, která by mohla mé bohatství využít, až zemřu.
I když…
Ptáš se mě na jméno?
Hahaha.
Říkali mi různě, Stínolovec, Slídič, Lovec.
Říkali mi Devren Zabiják.
Copak? Hledáš svou dýku? Mám ji u sebe, neboj, vím, kdo jsi. Jsem možná už starý, ale vidím stále dobře, také velice dobře slyším povídky o muži, který hledal starého lovce draků.
Guirel, syn Appireiův.
Nezapomeň ale na jednu věc, synku, dokud nenatáhneš můj luk, nemůžeš mě zabít. Říkají o mě, že jsem přelstil smrt. Je to možné, zemřel jsem možná již třikrát, čtyřikrát. Ale neboj, ty mou smrtí nebudeš.
Vystup a s placením si nedělej starosti. Mám tvůj váček.
Ať tě na tento břeh přivedlo cokoliv, přežij to ve zdraví. A teď odpusť, musím nabrat dalšího poutníka, který se vydává tam, odkud jsi přišel ty.
Sbohem.
Komentáře
Přehled komentářů
Poids est comment calleux votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur determination pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent prendre offre sang loin de votre coeur. Chaque culture votre coeur bat, il pompe le sang par vos arteres a la vacances de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/cialis-generique-super-active-2/
Přednadpis
(Adrastejš, 27. 2. 2008 15:24)Taková klasika, no... Ale dobrá, nekravinózní. :)
40 Ways to Lower Your Blood Pressure
(Agelfexalt, 9. 10. 2018 6:09)